Mikrografie Roberta Walsera představovala za jeho života dobře střežené tajemství. Po rozluštění se proměnila v ustálený mýtus, který dodnes spoluvytváří autorův obraz. Walserovy mikrogramy jako by procházely proměnou: zatímco zprvu stálo oněch 526 mikrograficky popsaných listů v pozadí a hlavní pozornosti se těšilo Walserovo dílo vyšlé tiskem, od svého objevení jako by je stále víc zastiňovalo. Samotný fenomén mikrogramů psaných tužkou je samozřejmě fascinující, ale to, co volá po stále novém zkoumání, je jejich obsah.

Listy a lístky popsané dvoumilimetrovým kurentem tužkou byly nejprve překvapivě nalezeny ve Walserově pozůstalosti. Nelze už jednoznačně zjistit, kdy se dostaly ke svému prvnímu nakladateli a pozdějšímu Walserovu poručníkovi Carlu Seeligovi. Řada rukopisů a textů vyšlých tiskem, které Walser po svém nástupu do psychiatrického ústavu ve Waldau v roce 1929 zřejmě zanechal ve svém pokoji, se prostřednictvím jeho sestry Lisy dostaly v březnu 1937 do Seeligových rukou. „Starou krabici od bot“, rovněž plnou rukopisů a tiskových dokladů, kterou Walser zjevně přechovával v appenzellském ústavu v Herisau, poslal Seeligovi sekundář Hans Steiner po Walserově smrti až 11. srpna 1957. A tak se texty jeho mikrografického způsobu psaní zachovaly, ale okolnosti jejich vzniku zůstávají dodnes tajemstvím.

Zajímavá je estetická stránka celého procesu: existuje zjevná souvislost mezi písmem, bloky textů a listy a lístky, na které Walser psal. Kouzlo mikrogramů vzbuzuje zájem nejen literární vědy, ale i grafiků a výtvarníků, neboť mají nepopiratelný umělecký charakter. A fascinují taky tím, jak se v nich prolíná život a umění. To ostatně charakterizuje celé Walserovo dílo, u mikrogramů je to však obzvlášť patrné: V básni Tam, kde mě kdysi vídávali dobří lidé přemítá autor o svém psaní jako o úniku ze života a návratu k němu. Lyrické Já nejprve přiznává, že psaní je pro ně únikem před bezohledností existence, („Kmitám od jedné prózy k druhé, / zastíraje, čím jsem kdysi byl, / když nežádoucím citům propadám.“), ale šťastné chvíle při psaní je nakonec opět navracejí životu („Kmitám od jedné prózy k druhé, / jako bych byl v loďce, / tou plavbou zcela unesen.“) Mikrogramy pak nelze číst jako raný projev pozdějšího umlčení nebo dokonce patologické ztráty sama sebe, spíš jako pokus o radikální potvrzení spisovatelské identity.

Cesta mikrogramů ke čtenářům skončila málem dřív, než vůbec začala: Carl Seelig, který je měl od roku 1937 u sebe, sepsal 10. prosince 1958 poslední vůli, v níž se praví, že „na autorovo přání“ mají být všechny rukopisy Roberta Walsera spáleny: „Je má vůle, aby se z nich nic nezveřejňovalo.“ Tohle testamentární ustanovení se nápadně liší od postoje, který Seelig zaujal rok předtím: po dvacetiletém utajování zveřejnil v kulturním měsíčníku DU po Walserově smrti jeden z listů mikrogramů. A tak se s nimi mohla veřejnost poprvé seznámit v časopise, jehož program byl směrován jak k literárním textům, tak výtvarně, a byl tudíž k publikaci mikrogramů jako stvořený. Seelig tehdy v krátkém komentáři napsal:

„Toto tajné, nerozluštitelné písmo, jež vynašel samotný autor a užíval je ve 20. letech a později v počátcích svého duševního onemocnění, je nejspíš třeba vykládat jako nesmělý pokus ztratit se z očí veřejnosti, jako kaligraficky okouzlující prostředek, jak před ní skrýt vlastní myšlenky.“

Samotný obrázek a zejména komentář však musely působit spíš jako výzva. A Seeligovi skutečně přišel dopis od mladého doktoranda z Kolína nad Rýnem, který se tématu „Robert Walser“ upsal. Jmenoval se Jochen Greven a po Seeligově smrti se měl stát druhým Walserovým vydavatelem. Dopis obsahoval první Grevenův pokus o transkripci Walserových záznamů, jenž vyvracel Seeligovo tvrzení, že mikrogramy nelze rozluštit. O něco později pak Seelig sepsal ono testamentární ustanovení, jež nebylo po jeho smrti v roce 1932 jak známo dodrženo.

Deset let po zveřejnění v časopise DU začal Jochen Greven prosazovat pojem „mikrogramy“ a v letech 1967/8 začal luštit jejich první části; podporoval ho při tom Martin Jürgens. Roku 1972 vydal Greven souborné třináctisvazkové dílo, svazek XII/1 obsahuje z komplexu mikrogramů román Loupežník a tzv. Felixovy scény, deklarované jako skici. Oba texty se nabízely k publikaci, neboť je bylo relativně snadné dešifrovat a vykazovaly větší textové souvislosti.

V rozmezí let 1980 až 2000 rozluštili Bernhard Echte a Werner Morlang všechny zbylé texty. Jejich klíčové šestisvazkové vydání Z oblasti tužky, obsahující transkripce všech mikrogramů, které za Walserova života nevyšly tiskem, patří „k nejvýznamnějším literárním činům“ naší doby. Vydavatelé poukazují na to, že jejich transkripci provází určitá nejistota, neboť u některých mikrogramů lze dosáhnout buď lepšího, nebo horšího, nikdy však jedině správného řešení. Právě zde se ukazuje, že při dešifrování je třeba pracovat v jakémsi kruhu a jen neustálým vyvíjením a zkoumáním různých hypotéz, jak jim porozumět, lze někam dospět. Pro ilustraci, do jaké míry je výsledek čtení Walserova drobného rukopisu v kurentu (tzv. Sütterlinu, jenž se v německých zemích ustálil po roce 1910 a používal až do poloviny 30. let) závislý na přijetí či zaujatosti vůči Walserově náklonnosti k neologismům, uvádí Bernhard Echte místo, které bylo jednou dešifrováno jako „Gringele von Mohnblättern mit niegezählten Haarschwärzlichkeiten“, jindy jako „Herausgeber von Morgenblättern mit ungezählten Herrscherähnlichkeiten“.